O laboratorním chovu

Trocha historie

Zatímco u většiny lidského poznání musíme začít větou: „Již staří Řekové…“, zde začneme až rokem 1892, kdy teprve 16letý F.W.L. Sladen vydal svou první publikaci o čmelácích The Humble-bee. Tato ručně psaná kniha doplněná o vlastní obrázky popisovala jeho poznatky o čmelácích a vlastní pokusy o jejich chov a mezi hymenopterology byla přijata s obrovským nadšením.

O 20 let později byla vydána její rozšířená verze The Humble-bee; its life history and how to domesticate it, kterou by si měl přečíst každý vážnější zájemce o chov čmeláků. Ačkoliv Sladenův chov čmeláků měl k tomu laboratornímu ještě hodně daleko, byl to právě on, kdo odhalil základní principy jejich chovu, které se používají dodnes.

Sladenova kniha vzbudila mezi vědci i laiky velký zájem o čmeláky a jejich chov. Do pol. minulého století se však dařil pouze chov venkovní nebo polovenkovní. Až v roce 1961 švýcarský vědec E. Horber zjistil, že když zimující matky přenese do osvětlené místnosti a zvýší teplotu prostředí na 30 stupňů, probudí je to z hibernace a začnou hnízdit. Základ laboratorního chovu byl na světě..

zdroj: www.goodbugs.org.au

Někdy okolo roku 1985 zkusil belgický veterinář R. de Jonghe čmeláky použít ve skleníku pro opylování rajčat. Ta se v té době musela opylovat ručně, což bylo velmi náročné i nákladné a výsledky nebyly optimální. Použití čmeláků přineslo rekordní zisky na trhu následované obrovskou poptávkou po čmelácích. Díky rajčatům tehdy vznikly společnosti věnující se komerčnímu chovu čmeláků, které v současnosti dovážejí čmeláky do většiny zemí. Počty prodaných čmeláčích hnízd dnes jdou do statisíců ročně (jen na Slovensku se vyprodukuje přes 300 000 hnízd pro Evropu). Aby takovou obrovskou produkci komerční společnosti zvládly, musely si vyvinout vlastní know-how, jak co nejekonomičtěji čmeláky chovat, kterou samozřejmě tají.

Nejčastěji chovaným druhem v Evropě je čmelák zemní (Bombus terrestris), který na laboratorní chov reaguje nejlépe. Ačkoliv zmíněné společnosti částečně respektují zásady nezavlékání cizích druhů a poddruhů (např. pro Kanárské ostrovy chovají speciálně domácí poddruh Bombus terrestris canariensis), neplatí to úplně.

Dovážené úlky v ovocném sadě na Moravě

Do většiny zemí (a také k nám) jsou dováženi čmeláci s cizím původem a tedy i odlišným genotypem (genetickou informací), kteří tak představují ohrožení pro domácí populaci. Nejlepší obranou proti tomu je chov  a podpora místních čmeláků.

Jak chov čmeláků v laboratoři probíhá?

Chovy jsou zpravidla umístěny v zatemněných místnostech vybavených červeným osvětlením. Čmeláci mají, stejně jako včely, posunuté vnímání barevného spektra, a tak zatímco dobře rozeznávají ultrafialovou, kterou lidé nejsou schopni vidět, nevidí červený konec barevného spektra, se kterým lidé naopak problém nemají. Při červeném osvětlení je tedy pro ně tma, nelétají a je možné s nimi dobře manipulovat.

Druhou zásadou chovu čmeláků je takřka tropické klima (27 stupňů a 60% vlhkost).

pylové rousky

Oplozené matky, které úspěšně přečkaly zimní spánek, jsou do zatemněných místností umisťovány jednotlivě v krabičkách s víkem a větracími otvory. V krabičce mají neustále k dispozici krmítko s cukerným roztokem a také dostatek pylu, který je měněn minimálně každý druhý den, neboť se rychle kazí. Pyl je získáván od včel v podobě rousek a uskladňován buď mražený nebo sušený.

Nejlepší, a zatím jedinou obecně známou metodou (vypozorovanou už Sladenem), jak matku stimulovat, aby se v těchto umělých podmínkách usadila a začala klást vajíčka, je poskytnout jí „sociální kontakt“. Ten spočívá v přidání čmeláčího plodu (kokonu) jiné již hnízdící matky, přidání mladé čmeláčí dělnice z jiného hnízda, nebo dokonce mladých dělnic včely medonosné. (Mimochodem stimulační efekt včel objevil doc. Ptáček právě zde v Troubsku.) 

Jakmile matka založí, máme částečně vyhráno, ale zdaleka ne úplně. Larvičky jsou velmi citlivé na sucho, nízkou či příliš vysokou teplotu a především na kvalitu pylu. Pokud nejsou tyto podmínky dodrženy, larvy uhynou. V této citlivé fázi můžeme matce pomoci tím, že k ní přidáme mladou čmeláčí dělnici, která jí jako au-pair pomůže s výchovou plodu.

Doba mezi počátkem stimulace matky a vylíhnutím první dělnice bývá různá, v průměru je to však 5 týdnů. Kromě krmení je nezbytné hlídat, zda má matka v chovné krabičce čisto. Spolu s pylem totiž do krabice vstupují spóry plísní, kterým vlhké teplé prostředí velmi vyhovuje.

Po vylíhnutí prvních dělnic je možné hnízdečko přestěhovat do prostornějšího úlu. Větší počet jedinců v hnízdě již také stačí pro udržení vhodného mikroklimatu pro vývoj larev a úl může být přenesen do nižších teplot (cca 25 stupňů).

V průměru po 95 dnech se v hnízdě objevují první mladé matky a spolu s nimi i první samci. Po několika dnech jsou připraveni k páření, což se projevuje jejich přítomností na zdech úlků a snahou uniknout z hnízda. V tuto dobu je z hnízd přeneseme do akvárií překrytých síťkou a umístíme na světlo, které je nezbytné pro spuštění páření. Abychom měli přehled, které matky jsou oplozeny, jsou akvária hlídána a páry přistižené „in flagranti“ přemístěny do krabiček s cukerným roztokem. Po spáření matky potřebují několik dní v klidu, aby načerpaly dostatek energie pro zimní spánek. Připravenost na zimování se projevuje pomalým pohybem matky, případně těžkopádným letem či setrváváním na jednom místě. Matky zimujeme individuálně v krabičkách při nízkých teplotách např. v ledničce.

Minimální doba tohoto klidového období jsou 3 měsíce, ale čím déle matky spí, tím jsou jejich hnízda kvalitnější. Probuzením z tohoto zimního spánku a přenesením do teplé místnosti je kontinuální chov uzavřen.

Pokud by Vás zajímaly další podrobnosti laboratorního chovu čmeláků a specifika chovu jednotlivých druhů, najdete je v knize Chov čmeláků v laboratoři od Vladimíra Ptáčka. Také si můžete stáhnout amatérské video Chov čmeláků v Troubsku natočené v naší laboratoři.

2 komentáře u “O laboratorním chovu

  1. Dobrý den,
    hned na začátku Vás i případné další čtenáře musím upozornit, že na držení čmeláků v zajetí musíte mít povolení, protože se jedná o chráněný druh. Rozhodně nedoporučuji, aby se laici tímto způsobem snažili zahnízdit královny. Šance, že Vám takto v zajetí, bez hlubších znalostí jejich chovu, založí životaschopné hnízdo je téměř nulová.
    Nicméně, pokud si za této situace chcete zkusit takto chovat královnu, která by jinak stejně zahynula, doporučila bych Vám koupit si rychle knihu Vladimíra Ptáčka Chov čmeláků v laboratoři. http://www.librix.eu/cz/books/detail/chov-cmelak-v-laboratori-473/
    Zde jen pár základních postřehů: Potřebuje čerstvý pyl a cukerný roztok bych nahradila tekutým medem, krabička 13×8 stačí pro založení hnízda, ale po vylíhnutí 1. dělnic potřebuje větší úlek. Důležitá je vlhkost okolo 60 % a vyšší teplota 27 stupňů. Včely se přidávají 3-4 a musí to být mladušky. Ošetřuje se při červeném světle nebo za šera. K manipulaci je vhodná delší pinzeta. S přátelským pozdravem Votavová

  2. Dobrý den, dnes jsem našel ne zahradě čmeláčí matku s přetrženým křídlem, tedy v přírodě odsouzenou k záhubě, avšak velmi čilou, a rozhodl se jí dát ještě jednu šanci. Vzal jsem malou plastovou krabičku od rajčat s malými otvory, na dno jsem dal papírovou utěrku a přidal zmenšené víčko od PET flašky, do kterého jsem dal cukerný roztok. Viděl jsem, jak chováte čmeláky vy a myslím, že křídla samička k zahnízdění nepotřebuje a mohla by tedy založit hnízdo (jestli přežije). Myslíte že je to reálné? Je nutné přidávat pyl, nebo stačí jen roztok cukru? Kdy mým přidat včelí dělnice a kolik? Jak zabránit tomu, aby při čištění neuletěly? Stačí k hnízdění krabička o rozměrech cca 13×8 cm? Děkuji za odpovědi a přeji další úspěchy ve Vašem chovu